Závada ve stroji světa

Dunot otevřel oči ve své dílně. Všechno bylo přesně tam, kde mělo být. Každá police, každý nástroj, každá vůně oleje a kovu. Jenže byla zvláštní věc. Nikdy tam předtím nebyl. A přesto ji znal lépe než vlastní kapsy. Upřímně? Tohle je přesně ten typ snu, který začíná až podezřele normálně.

Na stole ležel rozebraný automaton. Starý. Opravdu starý. Pak se ozval hlas.

„Je rozbitý.“

Dunot se otočil, ale nikdo tam nebyl.

„Oprav ho.“

Hlas přicházel odevšud. Ze stěn. Ze stropu. Zpod podlahy. Prostě z těch míst, odkud by hlas rozhodně přicházet neměl. Dunot tedy udělal to, co dělá nejradši. Začal opravovat.

Šlo mu to snadno. Až moc snadno.

Pak si uvědomil něco, co ho zarazilo.

Nic nechybělo.

Žádná součástka.

Žádná pružina.

Žádná prasklina.

Byl dokonalý.

A přesto nefungoval.

„Proč?“

Dunot se zadíval na automatona.

„Duše. Chybí tam duše.“

„Správně.“

Hlas zněl skoro spokojeně.

„Protože zapomněl.“

V tu chvíli se dílna rozpadla. Stěny zmizely a Dunot stál uvnitř obrovského stroje. Ozubená kola byla velká jako domy, převody se táhly až za obzor a celý ten kolos se pomalu zastavoval.

Strašně pomalu.

„Tohle je svět.“

Krátká pauza.

„A tohle je jeho závada.“

Jedno ozubené kolo se zastavilo.

Pak druhé.

Pak třetí.

Na každém bylo jediné slovo.

Strach.

Láska.

Vůle.

Naděje.

Paměť.

A další.

A další.

Najednou se před ním objevila obrovská vodní silueta. Nebyl to přímo Tzhuun. Jen jeho stín. Nebo představa. Nebo něco ještě horšího.

„Tvůrci mají zvláštní nemoc.“

Ozubená kola dál umlkala.

„Myslí si, že každá závada je chyba.“

Po celém mechanismu se začaly objevovat praskliny.

„Ale co když je chyba součástí návrhu?“

Dunot dlouho mlčel. Obcházel celý ten kolos a zkoumal ho jako každý správný řemeslník, který ještě pořád doufá, že to půjde spravit kladivem a trochou nadávání.

Pak ho uviděl.

Defendera.

Ležel rozbitý.

Nehybný.

„Terminátore! Jsi v pořádku??“

Ano.

Tomuhle automatonovi opravdu říká Terminátor.

Nemám žádné otázky.

Vlastně jich mám spoustu, ale bojím se odpovědí.

Dunot se ho pokusil opravit. Repair. Nic.

Znovu.

Nic.

Pak si všiml malé kovové destičky, která tam vůbec neměla být.

Bylo na ní jediné slovo.

Dunot.

Destičku vytáhl.

V tu chvíli se Defender narovnal, jako by nikdy rozbitý nebyl.

A Dunotovi se rozostřil zrak.

Když znovu zaostřil, viděl celý Bathos.

Ne jako krajinu.

Jako stroj.

Kmeny byly převody.

Totemy ložiska.

Duchové hnací hřídele.

Lidé jen drobné součástky.

A všechno se zadíralo.

Viděl války.

Hádky.

Svobodnou vůli.

Chaos.

„Kolik energie je ztraceno odporem?“

Dunot se zamyslel.

„No… z mojí inženýrský zkušenosti asi čtyřicet procent… he.“

Přísahám, že jen Dunot dokáže odpovědět prastaré kosmické entitě jako u státnic z fyziky.

Pak se Bathos změnil.

Tentokrát byl dokonalý.

Nic se nezasekávalo.

Nic nevrzalo.

Všechno běželo přesně tak, jak mělo.

„Který stroj z těch dvou je lepší?“

„Dokonalý.“

Před Dunotem se objevili dva automatoni.

První byl bezchybný. Poslouchal každý rozkaz. Nikdy nechyboval. Nikdy nepřemýšlel.

Druhý byl poškozený. Občas neposlechl. Chyboval. Dělal věci, které nikdo nečekal.

„Který z nich je živý?“

„Živý mi nepřijde ani jeden… ale jestli si mám vybrat, tak ten napravo. Je víc takovej lidskej.“

„A který z nich je užitečnější?“

Dunot pokrčil rameny.

„To záleží, co mají dělat. Jestli je to jednoduchej úkol, beru levýho. Jestli je potřeba trochu invence nebo nějakej neortodoxní přístup, beru pravýho. Každej je na něco.“

A víte co?

To byla asi nejrozumnější odpověď, kterou ten sen dostal.

Pak se objevil Tzhuun.

Tentokrát ne jako monstrum.

Jako architekt.

Nekonečně vysoká postava z vody, vzpomínek a geometrických obrazců. Za jeho zády se pohybovaly tisíce očí a každé sledovalo jinou možnou budoucnost.

„Dunote Tačdate… ty chápeš systémy. Já chápu všechny.“

Na okamžik se všechna ta tisícovka očí otočila přímo na něj.

„Řekni mi. Kdybys mohl opravit svět… neudělal bys to?“

Dunot se nezarazil.

„Ale za jakou cenu?“

„Za cenu zapomnění.“

Dunot chvíli mlčel.

„Já sám bych rád zapomněl na věci… ale ty mě dělají tím, kdo jsem.“

Tentokrát mlčel i hlas.

Pak jen tiše odpověděl.

„V tom případě jsi mi možná blíž, než si myslíš.“

Před Dunotem se objevil poslední obraz.

Byl starší.

Seděl v obrovské dílně pod Ulvarem.

Před sebou měl model celého Bathosu.

Dokonalého.

Stačilo otočit jedinou pákou.

A celý svět by se sjednotil.

Bez válek.

Bez odporu.

Bez chaosu.

„Každý vynálezce se jednou musí rozhodnout, zda stvoří svobodu… nebo pořádek.“

Hlas zněl klidně.

„Pokud se rozhodneš stvořit pořádek, mohu ti být nápomocen. Nabízím ti neuvěřitelnou moc, Dunote Tačdate. Došel jsi až ke mně.“

Dunot se nadechl.

„Zahrnuje ta moc i přivedení někoho, kdo už tady není?“

„Všechno je možné, Dunote Tačdate.“

Na chvíli zavládlo ticho.

Pak Dunot odpověděl.

„Dobrá tedy… možná se ještě uvidíme.“

„Možná se už neuvidíme.“

Krátká pauza.

„Přijímáš mou nabídku? Spojíš se se mnou, Dunote Tačdate?“

Dunot se podíval před sebe.

„Přijímám.“

…

No.

Kurva.

Přesně tohle jsme slyšet nechtěli.

Jakmile to slovo vyslovil, zaplavila ho vlna klidu. Tak hlubokého, že nic podobného nikdy nezažil. Najednou bylo všechno správně. Dokonce i věci, které správně rozhodně nebyly.

Pak se probudil.

Byla ještě noc.

Defender stál nehybně vedle něj.

Na jeho kovové hrudi ležela tenká vrstva vlhkosti. Někdo do ní prstem nakreslil trojúhelník se třemi očima uzavřený ve vodním kruhu.

Dunot se na znak zadíval.

Byl skutečný.

Jen obyčejná kresba.

Ale znak Tzhuuna.

Jeden z jeho znaků.

Dunot se posadil, protáhl záda a zamračil se.

„Zase nějakej zkurvenej sen… jdu spát ještě.“

A víte co bylo nejhorší?

On si prostě lehl.

Usnul.

A spal až do rána, jako by právě neuzavřel pakt s prastarou vodní hrůzou.

Někdy si říkám, že největší Dunotova superschopnost není vynalézání.

Je to schopnost usnout úplně po čemkoliv.