Každý list je unikátní

Nyx se probudil v lese, který znal… a přitom ho neznal vůbec. Větve byly černé, listy stříbrné, kořeny rostly do nebe a koruny stromů visely pod zemí. Všechno bylo obráceně, jako by si příroda jednoho dne řekla: „Kašlu na pravidla.“ A protože sny očividně nemají stavební dozor, všechno fungovalo úplně normálně.

V dálce slyšel zvěř, vlastní srdce a pak hlas, který se rozhodl začít přesně tak nenápadně, jak se na prastaré bytosti sluší.

„Kolik podob musí mít bytost, než zapomene svou vlastní?“

Nyx se ani moc nezdržoval přemýšlením.

„To je hluboká otázka. Stačí jedna.“

Musím uznat, že odpovědět existenciální otázku jednou větou chce jistou dávku drzosti.

Před ním proběhl jelen. Pak druhý. Pak třetí. Pak celé stádo. A něco hluboko uvnitř mu říkalo, že se může přidat. Nemusel sesílat kouzlo, nemusel nic vyslovovat. Prostě se změnil. Najednou běžel jako jelen, cítil vítr, pach trávy, strach i radost z pohybu.

Jenže tím to neskončilo. Za chvíli byl vlkem a lovil. Potom havranem. Sovou. Tvorem, kterého nikdy předtím neviděl. Desítky podob. Stovky podob. Každá z nich byla skutečná, každá byla jeho.

A pak se hlas znovu ozval.

„Který z nich jsi ty?“

Nyx odpověděl prostě.

„Každý.“

Les se rozevřel a uprostřed stál strom tak obrovský, že vedle něj vypadal náš Yorgin skoro skromně. Na každém listu bylo jedno jméno. Lidí. Zvířat. Duchů. Miliony jmen. Jen jedno bylo napsané na černém listu. Nyxův list.

Jakmile se na něj podíval, list se utrhl. Rozpadl se v prach. A strom začal umírat.

Ledový hlas se mu zaryl do hlavy.

„Život bere. Život dává. Proč si myslíte, že jste jiní než já?“

Listy dál padaly na hladinu vody.

Nyx jen klidně odpověděl:

„Každý list je unikátní. Žádný není stejný.“

Tohle byla asi nejcivilizovanější hádka, jakou kdy kdo vedl se ztělesněním kosmické hrůzy.

Pak byl najednou znovu jelenem. Někdo ho pronásledoval. Cítil tlak, strach a instinkt utéct. Když se otočil, zjistil, že lovcem je on sám. Nejprve v medvědí podobě. Pak ve vlčí. Pak se zahlédl ve vodě jako tvor s nekonečným množstvím očí.

„Každý predátor věří, že loví. Každá kořist věří, že utíká. Oba jsou součástí stejného proudu.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje noční můry jsou proti tomu vlastně docela příjemné.

Les se začal pomalu zaplavovat. Ne násilně. Prostě přirozeně. Jako by voda byla jeho součástí odjakživa. Stromy se dál pohupovaly pod hladinou, mezi větvemi plavaly ryby a na dně seděl Tzhuun.

Tentokrát nevypadal jako monstrum. Vypadal jako kořen. Obrovský. Prastarý. Nehybný. Jeho chapadla prorůstala lesem stejně jako kořeny stromů. A tehdy Nyx pochopil, že les i Tzhuun vypadají vlastně stejně. Oba pohlcují. Oba přetvářejí. Oba propojují.

„Druidé mluví o rovnováze. Ale rovnováha není svoboda. Rovnováha je systém. A já jsem velmi starý systém.“

Před Nyxem se objevil celý Bathos. Ne jako mapa, ale jako živý organismus. Každý člověk, zvíře i duch byli propojeni tisíci vláken. Pak se vlákna začala trhat. Války. Nemrtví. Císařští. Hlad. Chaos.

A pak druhý obraz.

Vlákna se znovu spojila. Nikdo nebyl sám. Nikdo nebyl zapomenut.

„Vy tomu říkáte zajetí. Já tomu říkám návrat ke smečce.“

Když voda vystoupala až k jeho očím, všechno zmizelo. Zůstal jen hlas.

„Nyxy Nightbloome… když se proměníš ve vlka, staneš se méně sám. A co když je svět jen další podoba?“

Nyx odpověděl bez zaváhání.

„Já se neberu jako že bych byl méně sám. Vlk je jedna z mých podob. Je to mé pravé já stejně jako tohle.“

Pak přišla nabídka.

„Mohu ti, Nyxraeli, nabídnout neuvěřitelnou moc. Takovou, o jaké se ti ještě nesnilo. Mohu ti nabídnout stovky podob. Přijímáš mou nabídku?“

„Co za to chceš?“

„Jen zapomenutí. Nabídni mi svou vzpomínku.“

„Mohu si vybrat?“

„Dobrá. Vyber si vzpomínku, kterou mi nabídneš, a já zvážím tento obchod.“

Nyx chvíli přemýšlel.

„Nabídnu ti své mládí.“

A přísahám, že kdyby ten hlas měl obličej, usmíval by se až příliš široce.

„Dobrá. Tento pakt za této podmínky stvrdím.“

Pak přišla část, kterou bych osobně z kroniky nejradši vyškrábala nožem.

Nyx mu podal ruku.

Ano.

Dobrovolně.

A Tzhuun mu na oplátku podal chapadlo.

Ne.

Neptejte se mě, jak si podávají ruce s chapadlem.

Nechci o tom přemýšlet.

Nechci to vidět.

A hlavně nechci vědět, jestli si po tom někdo umyl... vlastně nic.

Pakt byl uzavřen.

Nyx se probudil ještě před úsvitem na břehu jezera Ulvar. Vedle něj seděl malý černý havran. Jen mlčky pozoroval Nyxe. Ani nemrkl.

Když mrkl Nyx, havran zmizel.

V mokrém bahně po něm zůstala jediná stopa.

Nebyla ptačí.

Byl to otisk chapadla.

A Nyxovy vzpomínky na mládí byly pryč.

Tohle určitě nebude mít žádné dlouhodobé následky. Přesně stejně jako všechny naše ostatní výborné nápady.