Město bez stínů

Probudila jsem se uprostřed noci ve městě.

Nebylo zničené.

Nebylo opuštěné.

Bylo prostě prázdné.

Ulice byly čisté, dveře dokořán a lampy pořád svítily. Nikde ale nebyla ani živá duše.

Pak mi došlo něco ještě divnějšího.

Neměla jsem stín.

Otočila jsem se.

Nic.

Ani já. Ani domy. Ani lampy.

No výborně. Tak už mi někdo ukradl i stín.

Pak jsem uslyšela kroky.

Jediné kroky v celém městě.

Na malém náměstí stála tieflingka. Byla mi podobná. Jen starší. Klidnější. Silnější.

A v rukou držela moje psyonické dýky.

Usmála se.

„Kolik tajemství jsi ukradla?“

Pokrčila jsem rameny.

„Mnoooo… tak to jedno velké. A pak nějaké menší. Co já vím, nepočítám to. Někde u deseti jsem skončila.“

„A kolik z nich tě udělalo šťastnější?“

„Tak asi každé. Jinak bych nebyla tak happy.“

Jestli mě chtěla zahanbit, vybrala si špatného zloděje.

Město se začalo měnit.

Každý dům byl vzpomínka.

Každé okno tajemství.

Každé dveře vedly k někomu, kdo něco skrýval.

A já cítila to známé svědění v hlavě.

Zjistit víc.

Vědět víc.

Vidět dál než ostatní.

Pak jsem došla k obrovským dveřím.

Neměly zámek.

Měly oko.

To oko se otevřelo.

„Vstup.“

Do hajzlu.

Zírala jsem na to odporné oko.

Jako vážně? Tady na mě čumí oko ze dveří a zve mě dovnitř? Ble.

Otočila jsem se na patě.

„Ani hovno.“

A šla jsem do prdele.

Jestli si někdo myslí, že dobrovolně vlezu do baráku s mluvícím okem místo kliky, tak mě vůbec nezná.

Chtěla jsem najít nějakou lepší budovu. Hezčí. Ideálně takovou, která na mě nebude čumět.

Nebo prostě odejít.

Hlavně odejít.

Jenže sny jsou zmrdi.

Najednou jsem zase stála uprostřed města.

Kolem mě byly otevřené domy a ze všech se linulo světlo.

Nakoukla jsem do jednoho.

Za dveřmi nebyl poklad.

Seděla tam celá naše družina.

Každý sám.

Nad hlavou každého se vznášela světelná koule.

Vzpomínka.

Tajemství.

To nejhlubší, co kdy schovával.

A já naprosto přesně věděla, že kdybych se jí dotkla, uvidím všechno.

Nikdo mi v tom nezabrání.

Nikdo se to nikdy nedozví.

Pak se ozval hlas.

„Je poznání krádež, nebo dar?“

„To záleží, jaké poznání.“

V ruce se mi objevila moje psyonická dýka.

Jenže nebyla stejná.

Na její čepeli se odrážely stovky tváří.

Tisíce.

Každá myslela.

Každá snila.

Každá něco skrývala.

A pak ta zatracená kudla promluvila.

Mým hlasem.

Cože kurva?

„Jak dlouho chceš být sama? Každý nůž odděluje. Každé tajemství vytváří vzdálenost. Každá lež staví hranice.“

Chvíli jsem na ni jen koukala.

„Já nejsem sama. Já mám mečorožce.“

Nasrat, zmrde.

Město se začalo pomalu zaplavovat.

Ne vodou.

Myšlenkami.

Vzpomínkami.

Touhami.

Tajemstvími.

Byly jich tisíce.

Desetitisíce.

Najednou jsem slyšela úplně všechno.

Cizí strach.

Cizí radost.

Lži, které nikdy nebyly vyslovené.

Pravdy, které si jejich majitelé nepřiznali ani sami před sebou.

Měla jsem pocit, že mi každou chvíli praskne hlava.

Pak nastalo ticho.

Absolutní.

Uprostřed města stál Tzhuun.

Tentokrát nevypadal jako monstrum.

Spíš jako člověk.

Tedy skoro.

Jeho tvář se měnila každou vteřinu.

Stovky obličejů.

Tisíce.

Ani jeden nezůstal stejný.

„Ty sbíráš tajemství.“

„Já sbírám paměti.“

„Ty pronikáš do myslí.“

„Já mezi nimi žiji.“

Pak se na mě podíval.

„Pověz mi, Scurro Ash. Co je cennější? Tajemství, které zná jen jeden, nebo pravda, kterou znají všichni?“

Ty vole… tohle je docela dobrá filozofická otázka.

Škoda, že nemám trávu.

Podívala jsem se na něj.

„Ty vole… nemáš trávu? Tohle je debata na brko.“

Chvíli nic.

„Okej. Nemáš.“

Pokrčila jsem rameny.

„Tak asi pravda. Co já vím.“

Tzhuun natáhl ruku.

Na dlani držel bílou světelnou perlu.

Uvnitř zněly miliony hlasů.

Nikdo nelhal.

Nikdo nic neskrýval.

Nikdo nekřičel.

„Představ si svět, kde už nikdy nebudeš muset hádat. Kde už nikdy nebudeš muset pátrat. Kde bude každá mysl otevřená.“

Chvíli bylo ticho.

No jo. Co na to taky chceš říct.

Pak pokračoval.

„Pro tebe by to nebyla ztráta.“

„Pro tebe by to bylo osvobození.“

„A co by to teda přesně znamenalo pro mě?“

„Byla bys svobodná, Scurro Ash.“

Jasně.

To mi říká nějakej otrokář.

To jsem zvědavá, kam tohle povede.

„A jako jak bych byla svobodná? To nechápu.“

Rozhodila jsem rukama.

„Ty vole, jak můžu být ještě svobodnější? Utekla jsem vlastnímu bohu, cestou jsem ho okradla a teď si žiju po svým.“

„Co by se jako změnilo?“

„Existovala bys bez pochybností.“

„Bez strachu.“

„Bez bolesti.“

Skočila jsem mu do řeči.

„Takže mi chceš říct, že zase budu někomu věrná a budu někomu sloužit?“

„Já nechci sluhu.“

„Tak co chceš?“

Tak schválně.

„Stačí mi následovníci této pravdy.“

Normálně jsem si dala facepalm.

„No tak ty vole… a jakej je v tom rozdíl?“

Rozhlédla jsem se kolem.

„Co to je zase za zkurvenou sektu?“

V tu chvíli jsem si všimla, že moje psyonické čepele mizí.

Povzdechla jsem si.

„Víš co? Mě už to fakt nebaví.“

Otočila jsem se, že půjdu pryč.

Pak jsem se zarazila.

Počkej.

Co bych to byla za zloděje…

Podívala jsem se na perlu v jeho dlani.

Udělala jsem krok.

Pak druhý.

A než stihl ruku schovat…

Čmajz.

Popadla jsem perlu.

Otočila se.

A zdrhala.

Nasrat. Hajzl si nic jiného nezasloužil.

V tu chvíli jsem se probudila.

Pořád byla noc.

Prsty jsem měla sevřené, jako bych v nich stále držela nůž.

Pomalu jsem je rozevřela.

V dlani ležela jediná bílá perla.

Cha.

Jsem sakra hustá.

Posadila jsem se a chvíli si ji prohlížela.

Vypadala úplně obyčejně.

„Hezky.“

„Aspoň z ní bude pěknej náhrdelník.“

Odložila jsem perlu, protáhla se a odfrkla si.

„Blbej sen.“

„Už stejně neusnu.“

Šla jsem držet hlídku.

A víte co?

Tzhuun mi může políbit prdel.

Mám perlu.

Nejsem v žádný zkurvený sektě.

A hlavně…

Pořád nesloužím žádnýmu magorovi.

Ani bohu.