Nenaslouchám řečem kacířů

Yorgin šel spát s tou svojí slavnou noční čepičkou proti zlým snům.

Přísahal bych, že funguje.

Jen nikdo neřekl, na čí straně.

Otevřel oči.

Hned věděl, že něco nesedí.

Slyšel kladiva.

Zpěv.

Smích.

Trpaslíky.

Strašně moc trpaslíků.

Což je samo o sobě podezřelé, protože ve skutečnosti jich zůstalo zatraceně málo.

Před ním se rozprostíralo obrovské podzemní město.

Větší než cokoli, co kdy viděl.

Kamenné mosty.

Žhnoucí pece.

Řeky roztaveného kovu.

A všude byli trpaslíci.

Jeho lid.

Živí.

Šťastní.

Doma.

Napřed k němu přišel starý trpaslík s vousy až k pasu a očima tvrdýma jako leštěný granit.

Usmál se.

„Vítej doma, Yorgine.“

A z nějakého důvodu ta dvě obyčejná slova bolela víc než rána válečným kladivem.

Yorgin se rozhlédl.

Tohle město nikdy neviděl.

Neznal ho.

„Odkdy jsem tu doma?“

Stařec se jen usmál.

„Pojď. Ukážu ti to tady.“

Procházeli ulicemi.

Děti pobíhaly mezi domy.

Kováři zpívali u výhní.

Kněží se modlili ve svatyních.

Všechno bylo...

Správně.

Až nepříjemně správně.

Nikde žádná bolest.

Nikde žádná ztráta.

Nikde prázdné síně.

Nikde ten známý pocit, že něco navždy zmizelo.

Pak si všiml jedné věci.

Nikde nebyly hroby.

Ani jediný.

Žádné náhrobky.

Žádná jména mrtvých.

Smrt jako by nikdy neexistovala.

Stařec se na něj podíval.

„Proč tu nejsou jejich jména?“

Yorgin chvíli přemýšlel.

„Asi mají pocit, že musí být ještě někde jinde.“

Stařec zavrtěl hlavou.

„Protože nikdo už takovým způsobem netrpí.“

Yorgin jen kývl.

„To je pokrok.“

Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že něco smrdí.

A nemyslím tím trpaslíky po směně u pece.

Vešli do chrámu.

Yorgin čekal Thanatora.

Místo něj tam bylo obrovské klidné jezero.

Na hladině se odráželo celé město.

Pak zazněl hlas.

„Kolik životů jsi již zachránil, cleriku?“

Yorgin si promnul vous.

„Mnooo... asi toho nebylo moc. Ale nějaké ano.“

Na hladině se začaly objevovat tváře.

Lidé, které zachránil.

Jedna za druhou.

Pak tam zahlédl medvěda.

Normálně mu zamával.

Jo.

Medvěd zamával zpátky.

To je přesně Yorgin.

Ze všech věcí, které se v tom snu děly, mu přišlo úplně normální zamávat medvědovi.

Pak se objevily další tváře.

Ti, které zachránit nedokázal.

Ti už nezmizeli.

Jen se na něj dívali.

„Proč jsi nás nezachránil, cleriku?“

Yorgin sklopil oči.

„Protože moje schopnosti na to ještě nestačily.“

V jeho hlase byla tíha.

Ta známá.

Ta, kterou nosí pořád.

Jen o ní moc nemluví.

„Kdybys mohl... vrátil bys je?“

Yorgin se nadechl.

„Za jakou cenu?“

Hladina se zavlnila.

Mrtví otevřeli oči.

Znovu dýchali.

Znovu stáli na nohou.

„Stačí jen následovat můj hlas, Yorgine.“

Yorgin ani na chvíli nezaváhal.

„Já už jeden hlas následuju.“

„Je to hlas Thanatorův.“

Pak přišla věta, která by většině lidí asi rozhodila víru.

„Thanator je falešný bůh.“

„Já jsem mnohem starší.“

Yorgin se ani nenadechl.

„Tak jsi v tom případě kacíř.“

...

Já.

Jsem.

Málem.

Spadla.

Smíchy.

Prosím pěkně, prastará kosmická hrůza starší než bohové se pokouší zlomit trpaslíka existenciální debatou...

...a dostane odpověď jako od dědy po třetím pivu.

„Tak jsi kacíř.“

Nádhera.

Konečně někdo Tzhuunovi řekl to, co si zasloužil.

V tu chvíli celé město zmizelo.

Yorgin stál na vrcholku hory.

Pod sebou měl nekonečné hřbitovy.

Řady náhrobků mizely až za obzor.

Na každém bylo trpasličí jméno.

Desetitisíce.

Možná miliony.

Vítr mezi nimi šeptal.

Pak si všiml posledního náhrobku.

Byl prázdný.

Bez jména.

Jen čekal.

A Yorgin nějak věděl...

Že čeká na něj.

Hlas se ozval znovu.

„Co se stane, když zemře poslední pamětník?“

„Kdo bude pamatovat tvůj lid?“

„Já dokážu zařídit, aby na tvůj lid nikdo nikdy nezapomněl.“

Yorgin se ani nepodíval tím směrem.

„Nenaslouchám řečem kacířů.“

A začal se modlit k Thanatorovi.

Bez strachu.

Bez váhání.

Prostě se modlil.

A tehdy se to stalo.

Pod jeho kůží se rozlilo zlaté světlo.

Neprudce.

Klidně.

Jako když po dlouhé zimě vyjde první slunce.

Vidina se začala trhat.

Rozpadala se na cáry.

Hřbitovy mizely.

Hora mizela.

Hlas mizel.

Tzhuun mizel.

A najednou...

Yorgin zase snil svůj obyčejný sen.

Jako by se ho Tzhuun nikdy ani nedotkl.

Takže ta čepička proti zlým snům?

Možná fakt funguje.

Nebo měl Tzhuun prostě tu smůlu, že narazil na nejtvrdohlavějšího trpaslíka v celém Bathosu.

A upřímně?

Vsadila bych všechny Dunotovy šroubky na tu druhou možnost.